Bělověžský prales

Bělověžský prales

Národní park Bělověžský prales se rozkládá na hranici Polska a Běloruska na rozloze 1460 km2 mezi řekami Narewka a Hwoźna. Jde o zbytek původního panenského pralesa, který v minulosti pokrýval klimaticky mírné pásmo evropské pevniny. Větší část pralesa se nachází na straně běloruské, z celkové rozlohy zabírá asi 880 km2. Bělověžský prales je chráněn dvěma národními parky – Bělověžský národní park v Polsku a Bělovežskaja Pušča v Bělorusku.

V této oblasti je údajně poslední opravdový evropský prales, který je po několik stovek let nedotknutý lidskou činností. Po staletí zde nebyl vykácen ani jeden strom a dokonce ani proklestěn podrost. Ladem jsou zde ponechávány dokonce i nemocné stromy a spadané kmeny. Snahou je, aby se les i nadále obnovoval vlastními silami. Dnes je park spolu s pralesem zařazen na Seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO. Krajina národního parku je převážně rovinatá, dosahuje výšky pouze kolem 150-170 metry nad mořem. Nejvyšším bodem je tedy 202 metrů vysoká Kozia Góra v Bělorusku.

Již v roce 1541 zde byl vytvořen chráněný lovecký revír, který měl za úkol chránit místní zubry, kteří jsou i v dnešní době největšími evropskými zvířaty. Od roku 1557 bylo hospodaření v této oblasti regulováno. Dřevo se zde nikdy netěžilo, neboť byl pro tyto účely les příliš neprostupný a vlhký. Od roku 1598 zde měli povoleno lovit jen polští králové a po roce 1795 už jen ruští carové a carevny. Během první světové války, kdy byla oblast okupována Německem, byla parku zasazena těžká rána v podobě kácení lesa. Němci zde vybudovali železnici, která měla sloužit pro odvoz kmenů. V té době zde za obět padlo kolem 5 miliónů m3 dřeva a bylo vybito poslední stádo zubrů. V roce 1919 byl skolen poslední zubr v Polsku a v roce 1921 v Bělorusku. Po takovémto drsném zásahu byl les ponechán opět sám sobě.

Tento nekonečný prales rozkládající se na rozvodí Baltského a Černého moře je dnes již pouhým zbytkem kontinentálního lesního porostu. Ten v dávných dobách spojoval rozsáhlou oblast od ruské tundry, přes stepní oblasti Černého a Baltského moře až po moře Středozemní. To je také důvodem toho, že se zde vyskytují druhy, pro které je původním domovem jižní Evropa. Na běloruské straně národního parku se vyskytuje kolem 900 druhů kvetoucích rostlin, na polské asi 630, z toho je 26 stromů. Zdejší stromy jsou mohutné,stáří některých z nich se odhaduje až na 500 let a průměr kmene je více než 2 metry. Smrky dorůstají do výšky až 50 metrů, jasany a lípy do 40 metrů. Prastaré kmeny jsou porostlé houbami a lišejníky. Lesy jsou tvořeny smíšenými porosty z dubů, lip, habrů, borovic a smrků. Vyskytují se zde také křoviny jako jsou lískové háje kolem mokřadů a 13 společenstev bařin a luk. Vyskytují se zde rostliny, které bychom jinde v Evropě jen těžko hledali, protože patří k ohroženým druhům.

I přesto, že je les ponecháván sám sobě a člověk do něj dnes nijak nezasahuje, je poměrně řídký a světlý. Porost již není tak hustý jako dříve. Hlavním důvodem je zdejší zvířena, která v pralese našla své bezpečné a jedinečné útočiště. Les nabízí ideální podmínky pro život téměř všem evropským živočichům. Ve zdejších stromech a keřích žije přes 8000 druhů hmyzu a také 200 druhů ptáků. Na území Bělověžského národního parku jich však hnízdí jen 120 druhů, mezi nimi také vzácní čápi černí, jeřábi a sovy. Domov zde našlo i 55 druhů savců, z nichž nejhojněji se zde vyskytují losi, jeleni, srnci, vlci, kuny, vydry, bobři a jezevci. Symbolem tohoto národního parku a také nejchráněnějším savcem je zubr Evropský, jejichž stáda můžete vidět volně pobíhat po parku. Zubři jsou největšími savci Evropy a dnes jich na území parku žije kolem 550, což je ustálený stav. Je to téměř stejný počet jako před první světovou válkou, než byli vybiti. Téměř polovina jich žije v Polsku a druhá v Bělorusku. Stáda jsou od sebe oddělena dvoumetrovým pohraničním plotem z ostnatého drátu. Zdejší zubři jsou vzácní především tím, že jde o poslední exempláře svého druhu, kteří vzešli z 52 jedinců chovaných v zoologických zahradách. Roku 1929 pak bylo vybráno 5 zvířat, kteří se začali chovat v místní oboře za účelem připravit je na život ve volné přírodě.  Teprve v roce 1959 se zde mohlo vysadit první malé stádo.

Pro obyčejného turistu je skoro nemožné spatřit tyto majestátní nádherná zvířata ve volné přírodě. Návštěvníkům je totiž přístupná jen malá část národního parku a zubři jsou velmi plachá zvířata, která se ukrývají hluboko v lesích. Také ostatní obyvatele pralesa lze spatřit jen v oborách na hranici. Tam je k vidění pár exemplářů zubrů, vlků a dalších lesních zvířat. V jednom z těchto výběhů žijí také malí koně, tzv. tarpani, kteří byli v dávných dobách také jedním z ohrožených druhů. Jejich chov byl ale obnoven, což zajistilo jejich přežití až do dnešních dnů.

Článek byl zobrazen 16 794 krát.